21.7.16 ~ blog opravdu bude končit, autorka se velmi pravděpodobně bude přesouvat

[3] Přerušen.

29. března 2013 v 15:15 | galaxy |  MOJE SLOVA
Zdravím.

Možná podle avataru a rubriky tušíte, o co se v tomto článku jedná. A nemýlíte se. Druhá z mých povídek se opět rozhoupala a nyní vede nad tou první... Eh, to jsou názvy, první-druhá. Tuto jsem pracovně nazvala Bílá a tak to zatím zůstane, dokud nevymyslím něco lepšího.

A co tak najednou? Ani nevím. Zhodnoťte sami, začíná to být trochu dějovější, možná se trochu ztratíte v tom, co je teď a co bylo, ale určitě se nakonec najdete. Možná vám to vůběc nebude sedět, tedy ten děj, k tomu, co se doposud odehrálo, ale tak už to prostě mám. Píšu naprosto instinktivně, spontánně. Děj se děje přesně ve chvíli, kdy byl napsán. Tak to bylo doteď u této povídky. Ale možná se to trochu změnilo, jelikož mám v hlavě nějaké záchytné body toho, co se bude dít dál.

Prosím opět o přehlížení překlepů. Píšu rovnou do blogu, kde není konktrola pravopisu, a když jsem si to zkopírovala do ofisu, bylo toho tam dost...;w; Prostě píšu rychle a když si to pak čtu na blogu, nemám čas se přihlašovat a opravovat... Tedy, pokud je to něco fatálního, co ovlivná děj, tak se omlouvám, to opravím, všimnu-li si nebo mne vy upozorníte.

Ještě něco: jména. Ty mi dělají vždycky problém. Dosud jsem se jin vyhýbala ve všech předešlých kapitolách, ale už to znělo fakt blbě, když ty postavy furt opisuju. A tedy: vybrala jsem nějaká jména. Každý máme, když uslyšíme jméno, nějakou představu, jak ten člověk asi vypadá, popřípadě jak se chová. Oprosťte se, prosím, od těchto představ, jména zde nenesou žádný konkrétní význam. Díky za pochopení.

A pro ty, co raději obrázky: příští článek budu obrázkový.

Toť info počáteční, těším se, že se dočtete až k infu závěrečnému.

~ Neměl jsem přátele. Teď mám. Chtěl jsem je? Jsem šťastnější? Zatím ano. ~



Zvíře. Nestvůra. Ztělesněná nechutnost a zlost všech světů. A slaměná mrtvola v krabici a dlouhý pán a místo na hřbitově, jediné místo, kde kvetou květiny i v zimě. Odhalují tajemství. Vida, něco si pamatuji. Ale to už je dávno.

Začal jsem číst a představoval si, jak se nořím do světa mystických reálií. Chtěl jsem poznat další příhody těch, které jsem si myslel, že znám, alespoň jménem. Ale přišli jiní. Nedůvěřivě jsem je sledoval až ke stopám prvního z dávných dob. Detektiva. Jeho pralesní zahrada, ano, tak nějak vlastně vypadá zahrada mého přítele a rádce, kterému jsem děkoval za každý nápad, kterým osvěžil mou melancholickou tvorbu, ať už jsem své myšlenky psal či kreslil. Jeho zahrada byl ráj, nevídané tvary rostlin, které běžný člověk neviděl než v botanické zahradě, zpěv ptáků vábil ke snění a krajky stínů s člověkem hovořily o múzách přírody. Ovšem, to se dělo jen v teplých měsících, v zimě vše utichlo, zešedlo, bílý sníh a černé siluety spících stromů nehybně čekaly mezi ostatními zasněženými zahradami. Kdo tu zahradu neznal, nevšiml by si hnízd a doupat, ve kterých dřímali drobní i větší tvorečkové. Můj přítel ji znal a přece, když mi tenkrát zavolal, něco ho v zahradě překvapilo, snad i vyděsilo.
Brzy to objevím, sníh už taje. Netaje od té doby poprvé, ale teprve nyní vím, kde přesně hledat. Pralesní zahrada zas bude vonět vlhkým dechem života a já zamířím přímo k cíli. A proč to zjišťuji? Proč pátrám po něčem, co jsem neviděl, a přece vím, jak to vypadá? Proč to musím zničit? Protože mezi dnešním dnem a chvílí, kdy jsem potkal první z mých, se něco stalo.

***

Vždycky jsem býval samotář, vyčleněný, ale ne vlastní vinou, tedy nejen. Prostě jsem byl jiný. A stále jsem, jenže... Poznal jsem člověka, co mi rozumí. Vlastně více lidí, na různých místech. Tím, že mi rozumí, nemyslím, že mě znají, naopak. Již dříve jsem věděl, že nejsem sám, je nás víc a žijeme vedle sebe navzdory svým někdy naprosto protichůdným názorům. Nemluvím o nich, těch přátelích, mluvím stále jen o sobě. Já nejsem sám. Jsem jedno tělo, kde je uvězněno více duší, více myslí a cílů, které se nikdy nenaplní, protože zvítězit může jen jeden.
Ti, kteří mi rozumí, nerozumí mě, ale jedné z mých osobností. A rozumí jí možná právě proto, že ty jiné neznají. Takové lidi je přeci jen lehčí najít. Ale chci je vůbec potkat? Neodhalí i mé temnější stránky?
Stále mám pocit, že mi jen dokazují, jak je ta konkrétní část mého já nedokonalá, neúplná, neschopná prosadit se. A tak se vlivem přátel uchyluji ke těm ze svých vlastností, které bych jim nikdy neukázal. Ne první. Nejsem uzavřený, ale jsem radši, když vím víc, než druzí. Vím o nich, co oni netuší a zároveň jsem si jist, že sám svá tajemství dobře střežím. A děsím se dne, kdy přijde někdo, kdo bude mít tu schopnost přečíst mé myšlenky rychleji, než stačím utéct.
Ale zpět k těm přátelům. Knihu jsem nedočetl. Nestihl jsem to.

***

"To jste kreslil vy?" Tuto otázky slýchám celkem často, jelikož si kreslím při každé volné chvíli, když mám čím a na co. Nyní jsem zrovna dokončoval bezejmennou postavu s rozevlátým tmavým pláštěm a ještě temnějšími vlasy.
"Ano." Zněla strohá odpověď. Ať chci, či nechci, vždy vycítím v té otázce lichotku. Prostě jsem zrovna neměl chuť být obdivován.
"To mi připomíná... Když jsem kreslil Clashe - tedy ne tu skupinu, to je taková moje vymyšlená postava, on je to-"
"Vy taky kreslíte?" Vždycky mě zajímají něčí kresby. Rád s nimi porovnávám ty svoje, hodnotím také výsledek v poměru k prostředkům.
"Ano, vlastně si k tomu i píšu. Chci napsat komiks, víte? Možná řeknete, že komiks je hloupost pro malé holky, ale já zastávám názor, že komiks je stejně hodnotný způsob prezentace příběhu jako film nebo román. Začal jsem samozřejmě napřed tím dějem, ale zakládal jsem ho na tom, co mi jde nejlépe kreslit-" Zase se rozpovídal.
"To je skvělé, názor na komiks s vámi plně sdílím, také jsem si zkoušel něco napsat, ale můj styl psaní je prakticky nemožné ztvárnit obrázky." Což byla pravda. Píšu spíš o pocitech, trochu básnicky. K mým výtvarným schopnostem to nesedí.
"Myslíte? A zkoušel jste to? Nebo víte co? Vemte si nějaký kratší příběh dle vašeho výběru a zkomiksujte ho!" Ten nápad jsem už taky měl, jen jsem nenašel příběh dostatečně odpovídající tomu, co dokážu nakreslit.
"Hledal jsem takový příběh, ale žádný vhodný jsem nenašel." Čekal jsem nedůvěřivost.
"Opravdu? To není možné..." Přesně.
"No tak já vám něco napíšu! Ne, počkat... Nenapíšu. Pozítří jedu s manželkou do Španělska." Smutně se zamyslel. Pak se usmál.
"Poslechněte: Tady-" na dolní okraj papíru, kde se skvěl můj rozevlátý muž s výrazem spící sfingy a energií oceánu, načmáral několik cifer, "tady máte číslo na mou dobrou známou, Eriku, ta vám poradí, určitě se domluvíte. Kdyžtak vás za ní poslal Alan Thomson." Zalovil ve vnitřní kapse svého kabátu. "Tady," usmál se. Podával mi svou vizitku. Byla pastelově žlutá a v pravé části kartičky se na mě vesele díval blonďatý kluk, který pomocí komiksové bubliny sděloval své jméno, email a telefon. Na rubu vizitky byla směsice komiksových postav, hádal jsem, že jsou to charaktery z jeho komiksu.
"Dávám jí jen svým přátelům a komiksovým kreslířům. Budu vám držet palce." Opět se široce usmál a při úsměvu přimhouřil oči. Poplácal mě po rameni a rozloučil se. Stačil jsem ještě spěšně poděkovat a znovu se zahleděl na jeho vizitku a číslo na Eriku. Jeho rukopis byl psán jakoby jeho vlastním fontem. Takovým ozdobným, veselým, ale ne přehnaně, psal rychle a čitelně, a přece hezky. Vše jsem pečlivě vložil do desek a vyrazil.
Tak jsem se tedy seznámil s Alanem Thomsonem, člověkem, který mi dodal odvahu, novou energii, pevnější vůli, abych mohl dosáhnout jednoho se svých cílů, možná nevýznamného pro lidstvo, ale velikého pro mne. A co Ed? Ten, jehož zahrada byla ateliérem přírody, do kterého mě on velkoryse vpouštěl a prováděl mě po něm během dlouhých i krátkých teplých dnech. Vážil jsem si jeho rad, ale někdy na mě byly příliš málo konkrétní. Radil mi nepřestat v úsilí a já ho poslouchal, ale nový úhel pohledu, nové okolnosti přidal Alan. A Erika.


Dočetli jste až sem? Díky. Tato kapitola je asi o tři sta slov delší, než ty předešlé... Piště, pište názory. Ať vím, že to má smysl. Dobrá, nebudu teď již dále psát, podstatné jsem řekla výše. Vrhám se na vaše články, dnes mám trochu času navíc.

A ještě si dovolím umístit zde odkaz na předešlou, později snad i na následující kapitolu, stejně tak to udělám i u ostatních mých písánek na pokračování.

Tedy, zase jen slovy se loučí a slunečné dny přeje
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 16. dubna 2013 v 20:54 | Reagovat

Tak tedy, píši názor :D Jak jsem ti již zdělila, moc si nepamatuji, co se stalo předtím, ale to je jedno. Je to děsně úžasná povídka (jako jakékoliv jiné tvé dílo). Moc obdivuju styl, se kterým píšeš. Je takový... básnický. Doslova budí k zamyšlení a nechává spoustu místa fantazii. Prostě perfektní ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
6.3.16 ~fae