21.7.16 ~ blog opravdu bude končit, autorka se velmi pravděpodobně bude přesouvat

Potkal jsem váš příběh.

7. března 2013 v 13:55 | galaxy |  MOJE SLOVA
Zravíčko vespolek.

Níže najdete vybarvenou verzi "naostro kreslených hrdinů". Suším ji v galerii už delší dobu, teď ji zveřejňuji. Tedy ne všechny, stihla jsem zatím jen jednu, více níže. A aby nebyl tento článek něčím odlišný od mých předešlých, rozhodla jsem se napsat o každém z nich krátký příběh, jeho příběh, než se setkal s těmi ostatními. Kdo je a odkud jde a jaký si zvolil cíl. Vymýšlím to teď a tady, mé příběhy se rodí naprosto intuitivně, během psaní, takže tyto "postavy a figurky" se narodily právě teď a budou oblivněný právě tím, co mne momentálně chytlo.

~ Símurgh aneb Mluva ptáků ~



Teď mě trochu mrzí, že nemůžu přiadit článek do více rubrik. Rozhodla jsem se pro slova, jelikož tento obrázek už vlastně v mých obrázcích je.

~~~

- Kdo jsem? Odkud kráčím? A kam?
- Jsi blboun, blboune. A jdeš tam kam my, nebo ne?
- Tam kam vy? Ano, pak už vím! Tudy, musíme tudy!
- Jaks na to přišel?
- Cítím to ve svém srdci.

Toto je úryvek z rozhlasové hry, poměrně staré, jejíž název jsem napsala nahoře. Je o putování ptáků, kteří hledají svého vůdce, vládce. Je mezi nimi vrabec, malý, všední, zastupuje selský rozum, je tam rajka, krásná, pyšná, straka myslící na zlato a bohatství, moudrý dudek, marnivý slavík, blboun nejapný, ze kterého si všichni dělají legraci, ale nakonec je to on, kdo najde cestu všemi údolími, tučňák, co umí plavat, a pštros, co rychle běhá, silný jestřáb, mrchožravý pesimista sup, kukačka a roztomilý duhový kolibřík. Každý něco znamená. A jde s nimi člověk.

- Co ten tu chce?
- Uklovem tě, uklovem tě!
- Odpusťte. Potkaj jsem váš příběh.

Hru mám nahranou na kazetě (jo, kazety, tam je pokladů) a jak ji poslouchám znova a znova, utkvívá mi v hlavě, dává mi větší smysl. Je to bezpochyby zajímavé poslouchání, nevím, či je to někde dostupné, ale máte-li tu možnost...

Proč to vůbec zmiňuji? Nevím, přijde mi, že to sem patří, že to s tímto článekm souvisí.

Tak tedy, kdo jsou? Odkud kráčejí? A kam?

~~~

Jednoho rána vyšlo slunce dřív. Probouzela se vždycky s východem slunce, vstávala, aby otevřela okno a nechala prvními paprsky prozařovat své vlasy. Zářily zlatě, bronzově a barvami země. I dnes otevřela oči ještě za šera, odhrnula bílou přikrývku, dotkla se chodidly studené podlahy a jen tak, v modré noční košili došla k oknu. Zaáclony zásadně nezatahovala, vlastně je ani neměla. V noci ji hlídal měsíc a ve dne nechávala svůj pokoj, aby jím kroužily stíny stromů a okenní kliky.
Otevřela okno.
Slunce vystupovalo nad obzor a šedavá krajina dostávala opět barvy, jako každý nový den. Opět si prohlížela své vlasy, svůj blýskavý vodopád. Poznávala zlatavé a hnědé odstíny. Ale najednou se mezi tou záplavou kadeří objevil pramínek rudý. Rudý jako západ slunce, jako to nejlepší víno, jako krev hrdinů a umírajících matek, jako oko šíleného netvora.
Vyřikla.
Prohrábla si vlasy tenkými prsty, zatřepala hlavou, až se jí prameny rozlétly kolem obličeje, a spatřila další červeň, další rudý pruh v jejích jako pole pšenice v pravé poledne plavých hebkých vlasů. Zorběhla se k zrcadlu.
Z věčně nehybné hladiny na ni nekoukala ta tvář, co ji léta znala. Nekoukala na ni ani jiná tvář. Zrcadlo bylo prázdné.
Vlastně, ne tak docela. Pojednou se v něm začaly objevovat barvené šmouhy, chomáčky kouře, zelené, fialové a žluté. Formovaly se do tvaru postavy. Konečně před ní někdo stál. Na druhé straně zrcadla stála ona, ale jako by se nepoznávala.
Měla smutný, ustaraný výraz. Vlasy měla své, zlaté. A viděla i ty rudé stužky, které vystupovaly jako láva z pískovce a žuly, tam kde ji nikdo nečekal, tehdy když vše vypadalo klidně.
Náhle začaly ty tmavé vlasy světlat, až dostaly červenooranžovou barvu. Nevypadaly už tak hrozivě.
Zatřepala hlavou a nechala vlasy plynout volně kolem obličeje. Obraz v zrcadle věrně kopíroval její pohyby. Znovy se na sebe zahleděla. Její pleť teď vypadal ještě bledší než dříve. Zachvěla se, nespouštěla však oči z barevné mlhy, která už nebyla jen v zrcadle, ale i kolem ní, v jejím pokoji. Viděla, jak zelenými, modrými a ružovými stužkami kouře svítilo slunce. Svět kroužil kolem ní, tančil a hladil její ruce a nohy a tvář a pohrával si s jejími novými vlasy. Cítila, že ji něco táhne k oknu. Zatočila se jí hlava, potřebovala na čerstvý vzduch. Došla k oknu a nechala oblaka duhy rozptýlit se ven z okna.
Pohlédla na své ruce. Jaky by právě z nich vycházely tu barvy.
Začalo jí být chladno, ale okno nezavřela. Naopak, vyklonila se ještě více. Hned pod oknem byla svěží tráva. Usmála se a seskočila z okna do přírody. Zvenčí okno přivřela a dala mezi ně květináč, aby se samo nedovřelo. Duhová mlha už byla řidší, viděla až k lesu i směrem k městu.
Chtěla být sama. Jindy by běžela za přáteli. Tedy, ne doslova. Její přátelé bydlí v poličkách a šuplících. Tančí mezi řádky a pak se vybarvují na čtvrtách a plakátech. Ona je talent, nebo jí to spíš baví. Kreslí, píše, maluje a sní. A nyní získala nové schopnosti, které ji odlišují ještě více než její kreativita. Od teď už je opravdu nadpřirozenou bytostí. Ale je to vůbec pravda, když o tom neví nikdo kromě ní? Neví, protože se nikomu nepředváděla. Komu taky? Rodičům? Bezejmenným spolužákům? Sousedům, turistům? Jen zrcadlu.
Není to jen barevný kouř a rudý melír, co získala toho rána. Nyní umí létat.
Vznášela se zatím jen nízko, pak létala výš, ke střeše, dávala si pozor, aby ji nikdo nezahlédl. A s touto opatrností objevila další vlastnost, kterou byla obdařena. Stala se neviditelnou, když chtěla.
Tedy pro lidi. A pro zvířata. Některá, snad všechna. Pro kamery? Neví. To není důležité, copak je špeh či zloděj? Ne. Alespoň doteď nebyla. Proč by se mělo něco měnit? Ale, ono se už změnilo... Její osud začal být psán kouzelným inkoustem.
Ale taková tajemství se těžko snášejí. Musí si najít svou vrbu, někoho, komu se svěří.
A jako na zavolanou, potkala východního vládce času.

~~~

Jména nedávám, třeba časem vyplynou. Víte, jak moc jméno ovlivňuje předsudky?

A nyní končím. Zatím, na teď, odjíždím. (Pitomá školní akce.) Vrátím se a napíšu krátké příběhy těch druhých.

Omlouvám se, že si nepřečtu vaše nové články, ale až se vrátím, vše napravím. Díky za pochopení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Frána Frána | Web | 8. března 2013 v 21:35 | Reagovat

To je moc krásně napsané, až tak básnicky. :-)

2 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 10. března 2013 v 19:23 | Reagovat

Díocela dost zvláštní, ale úžasné! Moc se mi to líbí, určitě bys tohle psaní k obrázkům měla zkoušet častěji, jelikož jsi taky talent a máš ho komu předvádět. :)

3 Machiina Machiina | Web | 23. března 2013 v 16:06 | Reagovat

Moc krásně napsaný text ))

4 Kelíns Kelíns | Web | 25. března 2013 v 18:51 | Reagovat

Jak to jen děláš, že vždy po pár tvých přečtených větách, se nemohu odtrhnout odtrhnout od textu? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
6.3.16 ~fae